Ráno jsem vstal docela v pohodě, přestože jsem spal jenom 3 hodiny. Vracel jsem se domů na Žižkov z maturitního večírku mýho původního ročníku z Blanice, jelikož mi rodiče nedovolili přespat v našem novým domě, který byl jenom jednu busovou zastávku dál. Byl jsem ale tak unavenej a moje oběhové soustavy tak trpěly, že jsem samozřejmě radši zůstal doma a nešel jsem na Kavčáky do ČT. Škoda, chodím tam rád, ale v takovým stavu fakt ne. Celý den jsem cvičil na Betynu a odpo jsem si dal šlofíka. A k večeru už jsem konečně jel do pražskýho Googlu, abych se setkal s GUGery, kterejm budu o víkendu v Hubu pomáhat s Hackatonem.

Google kanceláře pro vás, normální lidi, kanceláře jako každé jiné. Pro ty znalejší jsou kanceláře Googlu takovej lunapark. A pro geeky, jako jsem já, jsou kanceláře Googlu mekky, ke kterýmu se modlíme (samozřejmě že přeháním). A proto pochopitelně jsem se tam hrozně moc těšil a odcházel jsem taky s dobrou náladou. Sice jsem viděl jenom recepci a konferenční místnost, nebyli jsme se podívat přímo dovnitř, ale stejně. Mohl jsem se čestně čeknout na Foursquaru a to mi k radosti stačí

A když už jsem se chystal domů a šel na zastávku na Andělu, viděl jsem přicházet pár – česká holka a vietnamský kluk. No hádejte, ozval se můj scumbag brain a říkal mi něco jako:„Hey čum, to je jak ty s bejvalkou!“. Achjo… Zrovna jsem měl skvělou náladu z Googlu. A ne, nemohli se jenom držet za ruce. Začli se uprostřed tý ulice líbat a líbat. Přijela devítka, rychle jsem nastoupil, ale ti dva se ještě cucaj a kluk do tramvaje vběhne do poslední chvíle. Měl jsem docela chuť brečet. Což asi znamená, že ještě pořád nejsem smířenej s tím, co se stalo před více než rokem. Hmmm. Docela blbý. To asi nikdy nepřestane… Ale hlavu si lámat nemusím, funguju i tak zcela normálně.

Blbá nálada je ale zákeřná mrcha. Jakmile jí dostanu, zůstane mi až do chvíle, než usnu (druhý den jsem docela v pohodě už). V Googlu jsem psal B., že tu mají fakt dobrý víno. Ještě předtím jsem jí psal na chatu, jak jsem jí nenapsal SMS, když jsem byl opilej, že to dělám vždycky, když jsem opilej. A ani na jednu zprávu mi neodpověděla… jsem z toho docela smutnej, sort off. Kdyby aspoň odpověděla aspoň něco, že jsem třeba děsnej debil, že nic nevydržím a že jsem hrozná nula. Ale nebylo nic. Uvědomuju si, že jsem přecitlivělej a že to nemám brát zle, ale stejně. Připadám si vyloučenej, a to je pro mě trest, který velmi bolí.

No nic. Já už jdu radši spát. Bude líp. Určitě.

Od minulýho pondělí jsem nastoupil do Český televize jako praktikant. Máme totiž povinnou praxi od školy a jsem rád, že zrovna tady. Baví mě to tu, je tu pohodová atmosféra a když jsem byl hodně zvědavý, dovolili mi i mačkat čudlíky

Tenhle týden je však pohodový o trochu míň. Přidělili mě do přenosové techniky, spolu se Ž. (btw, vymýšlení pseudonymů je fajn, ale už mě to nebaví, tak budu psát jenom počáteční písmeno jména tý osoby) a to na celý týden.  Ž. je takovej třídní debil. Dobře se učí, nepropadá, je i celkem chytrej, ale tohle všechno kurví jednak tím, jak vypadá a jak se oblíká a druhak tím, jakej je to zmrd. Promiňte, že řeším vzhled, ale v případě Ž. je příkladem toho, jak je chování člověka koherentní k jeho vnějšku. Je tlustej. Ne tolik, ale je vidět, že kašle na to, jak vypadá. Nosí snad hadry, který mu kupuje máma a je mu fuk, že se mu vysmíváme. Když mu to dáme najevo přímo, vždycky si vymyslí děsně hloupý, ale iritující argument – to proberu níž. Upřímně, člověkovi, který nosí Adidas komplet a vypadá jak chodící reklama, se nedá vysmívat aspoň v duchu.

A teď k tomu hlavnímu – jeho chování. Jeho chování je neuveřitelný. Docela přesně ho vystihuje teorie zmrdů od D-Fens, který si můžete přečíst tu – http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2001011201. Heleďte, cokoliv mu řeknete, cokoliv, vždycky si najde nějakou odpověď, ať už je rozumná nebo ne. Příklad:

Ž. : „Tak kamarádka toho taky může naučit hodně… “(IYKWIM)

Já: „No. Třeba to, jak držet už konečně hubu!“

Ž. : „Jo no, taky bych jebal tvojí matku.“

Jako WTF is this shit??? Ten člověk odpoví úplně nesouvisející odpovědí a ještě k tomu si zaslouží přes držku. Tak takhle mluví furt, dámy a pánové. Má třeba ještě chytrý řeči na cigány. Já je taky nemám rád, ale že bych je posílal do plynu nebo bych všechny zmlátil… promiňte, to je fašismus. Má taky často kecy o tom, jak zmlátí nás. Když ho někdo ve třídě nasere, jeho typická odpověď je „ty zmrde zasranej, počkám si na tebe před školou a zbiju tě“! A hádejte. Před školou si počkal, ale všechno, co ukázal, bylo cígo v ruce.

V pondělí jsem s ním šel z ČT na zastávku busu. Když z busu naproti vystupovala nějaká holka, typicky řekl, jak by jí vohnul hned na místě. Zeptal se mě, jestli bych jí taky nevošukal. Já na to jenom „hmmm”. A on „neříkej, že ne, taková prdel tyvole“! Na tohle téma mi bylo děsně nepříjemný se s ním bavit. Je to prostě děsně vypadající člověk, ten Ž. Potom jsem byl nucen poslouchat kecy, jak jsou ty „jeho holky“ z Českýho brodu slušný a ty naše pražský děsný děvky. Že prej zkusil v Praze oslovovat nějaký holky, jestli by mu nedali, teď hned na místě, a prej že často slyšel odpověď, že jo. Aha no… taky občas tvrdí, že šukal s nějakou holkou, čemuž se vůbec nedá uvěřit. „Nevěříš?“, říká Ž. „Ne“, říkám. „Tak si nevěř“. Chlubí se tím docela často. Vždycky řekne, kolik toho opíchal, plus nějaký detaily, který jsou podle mýho i všech, kteří tyhle kecy poslouchaj, vymyšlený žvásty. Tomuhle zmrdečkovi by nedala ani děvka (nemyslím tím mou kamarádku Píču). Není totiž ani nějak závratně bohatej. Znáte někoho boháče, který nosí Adidas komplet z výprodeje? To se dostávám k jeho kecům, jak si jeho fotr vydělává obrovský sumy peněz. Nepamatuju si, co dělá, ale prej že jako 70 000 litrů měsíčně. No… asi si platí děvky Co na to říct… bohatý člověk si nepotřebuje nadávat na cigány a neříká o nich, jak vykrádaj stát, protože je mu to při jeho penězích dost jedno. Nepotřebuje tvrdit o Vietnamcích, že místním obyvatelům berou práci, protože Vietnamci je neberou, ale vytvářejí. Nepotřebuje se koneckonců ani vytahovat, jak je bohatej

Víte, on říká o mým sousedovi, jakej je to kokot, který si furt něco vymýšlí a má hrozný kecy. S čímž souhlasím (kromě toho, že si vymejšlí, to ani ne), ale smutný je, když on sám je děsněj kokot, který si furt něco vymejšlí. Kokot, kterej si furt na něco hraje, kterej machruje, že běžně mlátí cigány. Jo, a furt má nějaký kecy, že chodí na box. Mně zrovna tvrdil, že začne chodit. HAHAHA. Když jsem ho viděl, jak si „bouchá“ zdi… zaprvý, zdi se sotva dotkne a zadruhý, stojí přitom jak hora sádla a druhou ruku, kterou si má krejt obličej, měl u pasu! Haha jasně, chodí na box. Chodí tam ledatak dělat boxovací pytel.

Promiňte, ale boxer nevypadá jako hora sádla. Boxer nebo jakejkoliv jinej člověk, co ovládá bojový umění nebo sport, se nikdy nepředvádí na veřejnosti a nedovoluje si na slabší nebo znevýhodněný. A hlavně, nevyhrožuje, když ví, že na to nemá S Ž. se nedá prostě bavit normálně. Přestože nad ním vyhráváte slovně, přestože ho učitel pravidelně stírá, přestože se mu celá třída směje, vždycky něco odpoví, prostě musí mít poslední slovo. Si prostě říká, že sere na okolí a že on je ten jedinej správnej člověk široko daleko.

Štěstí je, že ani mě nemá rád, takže si můžu bejt jistej, že jakmile odejdu ze školy, nikdy v životě ho neuvidím. S takovým člověkem se nedá zacházet. Chudák, jeho budoucí manželka, bude mě jí hrozně líto. Doufám, že žádná ženská nebude tak blbá a nevezme si ho. Doufám, že jednou dostanu dobrou příležitost mu dát pořádný pěstí do hlavy, protože je to jediný, po čem toužíte, když se bavíte s Ž.

Kamarád, od kterýho jsem si v lednu půjčil basovku, se ozval s tím, že už jí potřebuje zpátky. A jelikož hraju v kapele jako baskytarista a je asi blbý, když baskytarista nemá baskytaru, tak jsem byl v prdeli… dobře, nebyl jsem tak v prdeli Musel jsem se odvázat a poprosit rodiče o „drobnou“ půjčku 8000 korun českých, abych si mohl pořídit vlastní baskytaru.

Pokud nechcete číst moje kecy, tak scrollujte hned dolů na video

Mí rodiče naštěstí mají pochopení, takže když jsem jim všechno hezky vysvětlil a slušně poprosil, prachy mi půjčili. A jelikož jsem nechtěl nástroj, který by sloužil jenom na domácí hraní, ale chtěl jsem nástroj, který by decentně obstál i na vystoupeních, nevolil jsem kytary pod 5000. Což je taková obrazná hranice kytar, který jsou na domácí hraní/trénování. Jsem levák a přirozeně jsou mí největší hudební idolové levorucí hráči – Jimi Hendrix, Kurt Cobain a hlavně – Paul McCartney. Paul McCartney, který hrál na baskytaru značky Höfner typu 500/1. Baskytaru, která vypadá, jak podotkla naše zpěvačka Péťa, jako přerostlé housle. Taky se jí tak říká – violin bass. McCartney jí tak proslavil, že se jí říká taky Beatles bass. Prostě, tahle basa je tak úžasná, že jsem jí musel mít. Vlastně, toužil jsem po ní už dlouho. Dala mi motivaci se učit na baskytaru. Sníval jsem o tom, jak si zajedu někdy do Liverpoolu a pořídil si jí tam. A od tý doby, co vím, že je to německá baskytara, se sen stával skutečnějším. A od tý doby, co jsem se naučil na baskytaru, se sen stával ještě skutečnějším. A od tý doby, co mi náš kytarista Lukáš poslal odkaz na baskytaru Höfner Ignition Bass, kterou je levnější variantou houslové basy, ale stejné značky, sen už byl na dosah. Rodiče mi tedy půjčili peníze, přes internet jsem jí objednal a sen se stal skutečností…

To vám musím povědět o tom nákupu. Objednával jsem jí přes německej shop Thomann.de. Prej největší obchod s hudebními nástroji po celý Evropě. Podle těch fotek z jejich shopu tomu docela věřím. Ale o to nejde. Musím fakt vychválit jejich služby. Normálně – objednával jsem jí odpo ve středu. Hned jsem jim zaplatil kartou a hned byla taky platba přijata. A protože měli baskytáru na skladě, hned mi jí taky odeslali. WOW. To jsem fakt čuměl. Doručovatel byl UPS, který poskytuje sledování zásilky, tak jsem furt stalkoval, kam moje objednávka cestovala. Za dva dny v pátek ráno už byla v Praze. Whoa! Tak jsem celý den netrpělivě čekal, až mi kucí z UPS zavolaj. A ve 4 taky zavolali. Jenže já v tu dobu byl v mým novým domě v Kunraticích, tak nastal problém. Jenže naštěstí byl ten chlap v telefonu velmi vstřícnej, domluvili jsme a o hodinu později mi předal zásilku. Prostě… objednal jsem ve středu, za dva dny v pátek jsem dostal. Z Bavorska. Jsem nezažil. Fakt najs zážitek

Za krátkou dobu jsem si k ní vypěstoval citový vztah a začal jsem jí personifikovat. Dal jsem jí samozřejmě taky jméno – Bety. Jsem si totiž na Facebooku psal s Píčou a hned mě to jméno prostě napadlo (se totiž Píča normálně jmenuje Bětka). Naštěstí jsem jí nezpůsobil žádný trauma a Píče to nevadí a Bety se jí líbí taky A klukům z kapely se líbí. Mým kamarádům se líbí (co jim taky zbývá ). Všem se (zatím) líbí. Óóó moje krásná milovaná Bety!

A jelikož jsem kdysi na blogu slíbil, že nahraju sebe jak něco hraju na baskytaru, konečně jsem to taky udělal a dal na Youtube. A co jiného hrát na Beatles bass než nějakej Beatles song!

Abyste věděli, jsem člověk, co má rád exkluzivitu. A přestože nejsem vysloveně prachatej, jsem docela ochotnej za nějakou jedinečnost připlatit. Kdybych měl fakt hodně peněz, vzácný věci by byly jedny ze zbytečností, za který bych utrácel.

Ale nejdou jenom o hmotné věci. Taky se to týká třeba mýho hudebního vkusu. Dneska všichni poslouchaj Lady Gagy, Skrillexy, Justiny Biebery a podobný produkty americké popkultury. Popravdě, kdo třeba dneska poslouchá Oasis? Nebo Joy Division? The Smiths? Oukej, to jsou ještě takový známější kapely a nejsem tím nějakej jedinečnej. Ale když se zeptám jakýhokoliv kamaráda, jestli zná Oasis, Joy Division, The Smiths, tak je odpověď zpravidla záporná. Na druhou stranu, já se znám s lidma, kteří poslouchaj věci, o kterých jsem v životě neslyšel Ale stejně, snad jsem vám tím sdělil to, co jsem mínil.

Na Facebooku jsem zahlíd ve feedu fotku, kde se holka jménem Pampeliška Šmudlinka Měkká Nováková (smyšlený jméno, ale stejně absurdní, jako její původní jméno na FB) chlubí tím, že má nový sklo Canon 100 – 400 mm USM. Prostě, docela velký teleobjektiv. To mě docela vyprovokovalo, protože jsem kdysi taky hrozně rád fotil a to, že nějaká holka, nejspíš děsně rozmazlená, má sklo za desetitisíce, mě přimělo se zamyslet.

Už mě nebavilo fotit mobilem, chtěl jsem nějakou opravdovou kvalitu. Tak jsem vytáhl z tátový skříně naší starou zrcadlovkou na film s vtipnou základovkou (světelnost byla hrozně malá a mělo to asi 45 – 80 mm, nepamatuju si přesně, ale prostě horší základ), koupil si negativ a vyfotil jsem si svojí první ruličku. Škoda, že si nepamatuju, kde jsem si jí schoval. Spíš naštěstí, že si to nepamatuju Ale začlo mě to hrozně bavit, tak jsem si celý noci googloval všechno, co internet ví o fotografování. Nastudoval jsem si základy, co existujou za foťáky, druhy kinofilmů a jaký formáty existujou, prostě taková ta zvědavost a nadšenost. Do školy jsem začal na rameni nosit kromě tašky i zrcadlovku a cestou jsem koukal, co by mohlo být pěkný na fotce. Projížděl jsem na netu nabídku FotoŠkody, chodíval jsem do jejich kamennýho obchodu po škole, jen tak, koukat. Hlavně na ty starý středoformátový dvouoký skvosty, který bych si jednou děsně rád koupil a naučil se s tím fotit. Děsně moc jsem utrácel za diáky (vždycky jsem kupoval ty okolo 200 Kč) a za jejich vyvolání (už jsem byl línej si nastudovat a praktikovat proces vyvolávání). To jsem potom začal chodit s bejvalkou, prachy šli do ní a už se mi moc nechtělo tolik utrácet za focení (Prosím, to jí neberu za zlý. Byly to dobře investovaný peníze. Navíc, táta mi řekl, že na Vánoce mi tu digizrcadlovku koupí, což se bohužel nestalo ). Postupně ze mě to nadšení rychle vyprchalo.

Ale furt si do budoucna přeju, až budu mít ty prachy žejo, abych držel v ruce digitální foťák. Zrcadlovku, Nebo Lytro – doufám, že se v blízký budoucnosti natolik zlepší, že se s ním budou dát pořizovat hezký a zpracovatelný fotky. Jenže, od tý doby, co jsem s tím seknul, pozoruju, že čím dál tím víc lidí přechází ze svých kompaktů na zrcadlovky. Prostě věděj a viděj, že se s tím fotěj ty děsně pěkný fotky, co potkávaj všude možně v magazínech, plakátech, billboardech atd a tu zrcadlovku prostě musej mít. Taky to teď frčí. Profesionálové přece fotěj zásadně zrcadlovkou! A když si jí koupím, budu jak oni!

Tak přesně taková se mi zdá ta holka, co se chlubí svým telesklem. Ano, uvědomuju si, že mám předsudky, ale ono je hrozně těžký se jich zbavit, když vidím to její blbý FB jméno. Jako fakt… zabít! A není to jenom ona. Je to spoustu ostatních lidí. Tím hlavně myslím ty puberťáky, co takovej stroj vlastní a většinou nerozumí 99 % parametrů, co se na tom nastavuje. Co nefotěj na automatiku, protože to je přece děsně lame (věřte mi, dost užitečný mod a pokud nemá člověk mozek v kreativním módu, šetří to námahu a hlavně čas!).

To mě hrozně štve. Jak je to dneska ňáký moc rozšířený. Už tolik netoužím fotit, už nemám tak velký ambice se stát uměleckým fotografem. A tak i je to mimo fotografování. Třeba filmy. Avengers mě na začátku zaujaly. Potom o tom začli všichni psát na FB a odradilo mě to. Avatar se mi hrozně líbil. Když na to všichni začli chodit a psát na FB „Avatar <3<3***“ a podobný zvěrstva, znechutil se mi. A teď velký přiznání – Tokio Hotel se mi na začátku jevila jako zajímavá kapela. Do tý doby, než z nich měly orgasmy malý puberťačky. Ou maj góód!!

Ale abyste mě nezačli nadávat na hipstera. Mám i rád věci z mainstreamu Třeba Coldplay. Na ty jsem už k Vánocům dostal lupena do předních rad. Hrajou v září. Mám doma iMac. iSheep prostě. Koukám na 9gag. Nosím Conversky.

Jak iracionální je lidská bytost. To je dobře. Ale některé bytosti jsou až moc

Dámy a pánové, tuhle pánskou jízdu jsem si hezky pěkně užil. Moc! Zpočátku jsem pochyboval, jestli mně to bude bavit. Jindra, náš kapitán, se mě jednou na zkoušce sboru zeptal, jestli nechci být členem posádky na plachetnici Carmen. Divil jsem se, proč se zeptal zrovna mě. O plachetnicích jsem nevěděl absolutně nic. Ale usoudil jsem, že mě zná dost dlouho na to, aby se mě na tohle odvážil zeptat. Věřil jsem taky, že to bude jedinečný zážitek, právě proto, že jsem o plachetnicích nevěděl nic Nejistota je krásná, když člověk chce, aby byla. Tak jsem na to kejvl. Věděl jsem, že tím utratím veškerou svou měsíšní výplatu, což není moc dobrý, ale na to sere pes. I gonna be on a boat! Prachy jsou od toho, aby se dobře utrácely.

V pátek, kdy jsme z Prahy odjížděli směrem k orlické vodní nádrži, jsme ještě pořádně nevěděli, kde budeme přenocovat, jestli už budeme moct přespat v Carmen nebo někde v lese pod širákem. Nakonec se Carmen dala do kupy už v ten den, takže jsme do ní hned daly naše věci a zásoby (kterých jsme měli opravdu hodně) a po návštěvě hospody jsme šli spát.

Nechce se mi moc psát, co jsme dělali jednotlivý dny. V tuhle chvíli tenhle článek dokončuju a už si z jachty nepamatuju tolik, co před týdnem. Důležitý je, že náš le capitain (Znovu jsme se koukal na film Master and Commander a od tý doby místo kapitán nebo captain říkám le capitain jako nějakej žabožrout. Asi proto, že furt nemůžu ze scény z Pulp Fiction, kde Vincent říká Julesovi, že v Paříži je Big Mac furt Big Mac, ale říkají Le Big Mac. Le Big Mac. Hahaha) zvolil rozmanitou šestičlennou posádku. Kromě le capitain a mě s náma plul Honza, pan muzikant a pohodář, Bořek, ještě větší pohodář a srandista, a Ondra a Fil, matfyzáci největšího kalibru (s le capitain to jsou tři matfyzáci). Fil si kromě hezkýho old-school filmový zrcadlovky Olympus přivezl svou dřevěnou dirkovou komoru, kterou si vyrobil zcela sám, ručně. Borec. A neuvěřitelný bylo, že jsme si všichni rozumněli a celá plavba byla pro nás všechny velmi příjemný relax a odreagování. Noci jsme si pořád povídali, jamovali na nástroje a pili. Poslední noc to samý, akorát jsme za pivo jsme pili rum a hráli kostky. Jo a hulili kromě našeho le capitain a Honzy. A byl to pro mě fáájn zážitek! Škoda, že je to krapet drahý. Ale po jednom pivu a jointu jsem za nějakej čas byl tak trochu vyřízenej. Le capitain chtěl ale ty kostky dohrát a když už jsem spal, nutili mě chlapi, abych aspoň vystrčil ruku ven a vzal ty kostky do ruky. V dalším kole se mi ale chtělo tak spát, že ty kostky házel Honza po mým spacáku, jakože jsem to házel já. Opilé posádce se potom chtělo zpívat, tak vzali mojí kytaru a zpívali a mě začla bolet hlava. Naštěstí se přesunuli do druhý kajuty A víte, jak skončili kostky? Byl jsem druhej.

Kromě toho, že jsem se naučil řídit jachtu a je to děsně dobrej pocit (cítím se cool, páč umím s plachetnicí dřív než s autem!), byl pro mě zvláštní zážitek vylučování. Víte, záchod na jachtě nebyl moc pohodlnej. Bylo to tam malý a když chtěl člověk spláchnout, musel odjistit dvě čerpadla a klikou sát, potom zase všechno zajistit. Všichni jsme se prostě vymočili do Orlíku A když se mi chtělo na velkou, prostě jsem šel na záď, držel se na schůdkách a sral. A držadlo na vlajku jsem využil jako držadlo na toaleťák Ani nevíte, jaký je to fajn pocit. Mohl jsem dělat svojí potřebu a přitom koukat do přírody, k tomu na mě vál příjemný vítr. A nesmrdělo to všude okolo! A přispěl jsem přírodě :D No co, na palubě nebyla žádná žena!

4 dny téměř bez civilizace, život na lodi. Strašně jsem si to oblíbil a určitě bych si to chtěl někdy zopakovat. Starat se jenom o to, abych se nepotopil, nehladověl, večery si užívat srandu s posádkou. Poslouchat rozkazy kapitána, podělit se o kormidlo nebo o lano, co řídí kosatku. S oblibou jsem se nazýval kormidelníkem Sulu )) Až budu ten bohatej magnát, co vlastní několik nemovitostí, koupím si svou vlastní plachetnicovou jachtu!

This slideshow requires JavaScript.

Kromě toho, že jsem dneska ráno jel s Píčou v tramvaji na Gybot a potom do svý školy, abych jim ukázal nový povolení k pobytu, šel jsem navštívit svůj první gympl – GVP. Vlastně jsem to ani neměl v plánu. Hned po tom, co jsem paní v kanceláři školy ukázal pas, jsem chtěl jít do Starbucks a potom domů, ale cestou jsem potkal (kromě kamaráda z Gybotu a hospody) kamarádku, která už kdysi dávno z GVP odmaturovala. Ta mě přesvědčila, abych tam šel. A udělala dobře. Jinak bych se tu nudil až do 3.

Štěstí, že jsem tam nebyl dřív, jinak bych smrděl octem a bůhví čím ještě. Chudáci prváci, kteří jsou tradičně šikanovaní A jakmile jsem tam vlezl, potkal jsem Markét, která po mě hned něco chtěla a nestihla mě ani pozdravit. Cestou jsem konečně, asi po 9 měsících, potkal Verču, se kterou jsem se na GVP kamarádil nejvíc (a ještě Kačku, se kterou se Verča bavila ve svý třídě). Venku na hřišti se tradičně dražily předměty a kromě toho tam někdo taky přivezl živýho koně, živýho kozla, protože někdo vymyslel, že na poslední zvonění se všichni maturanti oblíknou do vidlákovského. No jo. Kdybych to tehdy neflákl a udělal ten reparát z francouzštiny, mohl bych klidně letos maturovat taky. Ale stalo se. A je to taky dobrá možnost. Možná lepší, protože si myslím, že bych to tam nezvládl tak či tak.

Cestou domů mi docházelo, že z GVP postupně mizí lidi, kvůli kterým jsem byl ochotný ten ústav navštěvovat. Že těch 6 let uběhlo ňák hrozně rychle, ale zároveň se mi všechny věci, který jsem s GVP prožil, zdály tak dávno prožitý. Šatny ala katakomby. Ach. Byly úděsný, vypadalo to hrozně, ale když nám udělali nový šatny se skříňkama, tak těm, kteří ještě prožili katakomby, se jim moc stýskalo. V tu dobu jsem zrovna přecházel na Gybot. Dostal jsem ještě dokonce vlastní skříň, ale tu jsem stejně nepoužíval, místo toho jsem měl společnou skříň s Terkou. Klíč od toho jsem ještě dva roky měl u sebe

Lidi, který si pamatuju ještě jako prváky, z těch jsou dneska páťáci a čtvrťáci, už si pomalu vybírají vejšky a ňák tomu nechci uvěřit. Začalo se mi hrozně stejskat po tom společenským životě, co jsem tam měl. To je to, co mi na průmce děsně chybí a proto tolik navštěvuju bývalou školu a na akce, kde jsou lidi odtud. Začínám chápat lidi, kteří tvrdí, že nejlepší časy jsou na střední a svým způsobem se bojím, až to skončí.

Možná jsem opravdu empatický a možná ne, ale tenhle den mám fakt pocit, že je můj poslední den na škole, že to všechno krásný skončilo, stejně, jak to prožívají mojí bývalí spolužáci z maturitních ročníků, přestože jsem furt ve druháku a maturitu mám ještě relativně daleko. Hrozně se chci vrátit zpátky v čase. Doufám, a věřím tomu, že se budu aspoň s některejma pořád scházet, protože k nim mám pevný vztah, přestože se nevídáme každý den. Byla by to hrozná škoda. Uvědomuju si, kolik známých a přátel mám, se kterejma se můžu vídat, ale mně je škoda každý dobrý známosti, kterou ztratím.

A tímto jsem si vlastně našel odpověď, proč bych si vybral peďák, kdybych nakonec šel na vejšku Jo, nebylo by to ono (nemohl bych tolik chlastat se studentama třeba), ale ta atmosféra by byla stejná víceméně. Když si vidím některý pedagogy z Gybotu, jak si užívají život se studentama v hospodách, na lyžácích, různých výletech, tak mi nic nebrání v tom, abych začal kariéru učitele. To bych ale musel nejdřív začít u sebe – musel bych se naučit se učit a to pořádně

Tenhle víkend bude moc pěkněj. Odjíždím dneska s Jindrou a dalšími chlapy na Orlík, kde budeme plachtit 4 dny, daleko od městské džungle, daleko od kamarádek, městskýho smogu, 3G signálu atd. Jo, to přežiju. Beru si tam svýho iPhona, ale myslím, že málokdy bude nabitej Jinak můžu bejt bez starostí. Povolení k pobytu jsem si včera stihl prodloužit, tak je to super. Starý povolení se krylo s dobou, kdy jsem na lodi, to by byl vážnej problém, kdybych ho včera nezískal. Uff.

Tak se tu všichni mějte

Buď je to jenom ten lidský pocit, který má každý, nebo jsem opravdu divnej. Víte, všichni se ňák považujou za vyjímečného člena rodu homo sapiens sapiens, dodává to sebevědomí a pocit, že není jako ten druhej. Ale když vidím ten svět okolo sebe, nestačím se divit, jak jsem oproti všem hrozně jinej.

Jasně, jsem Asiat a to už je jasný rozdíl, žiju mezi samejma Čechama. Ale řekl bych, že v chování jsem jako každý druhý. Přece tu žiju nějakejch dobrejch 16 let a od mala. Nikdy jsem ale nepochopil zaprvý, jak může člověk tak rychle změnit chování k druhýmu a zadruhý, jejich stádovost.

Studuju ve 2. ročníku a moje třída má z původního počtu 22 žáků jenom 14 z nich. Někteří vyletěli, někteří šli na jinou školu, někteří se na to vybodli. V prváku to byla ale větší pohoda. Byl jsem, nebo jsem se aspoň cítíl být, respektovanej, lidi mě brali v pohodě. Dostal jsem špatnou známku nebo dobrou, žádná nenávistná či posměvačná reakce. Projevím se, lidi se zasmáli a řekli v dobrým, jakej jsem kokot.

A teď je to pro mě peklo. To přeháním, ale nevím, jak to nazvat jinak. Prostě se mi do tý školy nechce chodit hlavně kvůli těm lidem ve třídě. Ovládne mě nejistota čím dál tím víc se blížím ke dveřím třídy. A když do nich vejdu, hned cítím a v hlavě slyším, jak si říkaj „jéžiš zas ten debil, proč to radši zase nezatáhnul“. Někdy mi to i řeknou naživo ve zkrácený podobě: „Ty jseš taky někdy ve škole?“.

Nevím a pravděpodobně to nikdy nezjistím, proč se takhle změnili. Mluvím hlavně o tý skupině lidí v naší třídě (kromě jednoho člověka v něm), kteří spolu dělali na jednom školním projektu. V něm byl i člověk, o kterým jsem napsal i tady na blogu a bohužel jsem ho tím urazil („podle sebe soudím tebe“ – myslel jsem si, že to bude brát jako kritiku, ze který může zjistit něco, co si myslí druzí a zpytovat se nad tím, ale jak se ukázalo, jsem naivní). Napsal mi i na Skype. Dohodli jsme se, že se spolu nebudeme bavit a to tak, že vůbec. Já, když člověka nenávidím, ignoruju ho. Proč s ním ztrácet čas, že jo. Jenže on, debil, to jaksi nedodržel. Ten člověk se mi vysmívá, pomlouvá a uráží. Snažím se ho dále ignorovat, ale občas mě tak irituje, že ho prostě taky čas od času pomlouvám a posměju se mu. A mám právě podezření, že za postoj spolužáků ke mně může právě on. Jinak si fakt nevysvětlím, proč se se mnou jedna specifická skupina už nebaví nebo vždycky, když dojde k nějaký interakci, reagujou znechuceně a odtažitě. A když řeknu něco vtipnýho, není to pro ně vůbec vtipný. A nejvíc mě na tom mrzí to, že se se mnou přestali bavit i lidi, se kterýma jsem se rád bavil. The pain in the arse. No… tím jsem aspoň zjistil, že mi za to nestojí.

Ve třídě mám samozřejmě taky lidi, kteří se ke mně chovají pořád stejně. To jsou ti, kteří si uvědomujou, že ne vždycky můžou soudit a chovat se k tomu druhýmu podle názoru nějakýho Pepana, který mě zná jenom ze školy. Jenže ne všichni jsou takoví. Pro každýho člověka je mnohem pohodlnější slyšet názory od ostatních než si je ověřovat nebo dokonce si je podle sebe utvářet. Ale to já nepochopím, nerozumím tomu. To je přece tak blbý a srabský, chovat se ke druhým na základě chování ostatních! Jasně, abys nebyl náhodou vyloučenej z party, aby se ti náhodou neposmívali za to, že se bavíš támhle s rejžožroutem. To ani nemluvim o tom, že jejich postoj ke mně utvrzujou někteří učitelé. Teda, jeden učitel. Na elektroniku a mikroelektroniku. Což je na průmyslové škole elektrotechnické dost zásadní předmět. Furt tvrdí, že mě považuje za inteligentního, nadanýho žáka a že mě nechce nechat vyletět, ale jeho slova se neshodujou s jeho tónem a obličejovými výrazy. No jo, je to taky už dědek otrávený dnešní mládeží s pocitem, že za jeho let to bylo lepší. A je zbytečný vyprávět o tom, jak mě jeho hodiny nebaví.

Achjo, mě to tak sere. Řešil bych to jednoduše přestupem na jinou školu. Udělal bych radost sám sobě i jim. Vím, že by mě moc rádi neuviděli v dalším ročníku. Ale to bohužel nejde, protože nechci. Už jsem vyměnil tři střední školy a další by byla moc. Tahle škola je dost tolerantní na všelijaké zátahy školy, propadlíky a vandaly, což je docela fajn a nemám důvod, proč toho zneužívat. Řešit to složitě – tím, že se budu snažit získat zpět jejich přízeň – to mi jde hodně proti srsti. A navíc ti lidi mi za tu námahu nestojej. Takže mi zbejvá to psychycky přežít ty další 2 roky. Doufám, že uběhnou jak voda.

Včera jsem se po dvou týdnech konečně viděl se svou snoubenkou (a jelikož si strašně moc lidí nejdřív myslí, že je to moje opravdová snoubenka, tak prozrazuju, že není – takhle jsme jenom na Facebooku). Měli jsme se vidět už ve středu v kině, vlastně ještě minulou sobotu na jedněch narozkách, ale bohužel to nevyšlo. Vždycky jí hrozně rád vidím. Když už je to přes týden, co jí nemám vedle sebe, mám sklony k depresi. A když se rozloučíme, celou cestu domů se furt usmívám. Tohle je síla přátelství (nebo jak to vůbec nazvat, ten náš vztah).

Svěřovala se mi, jak se na ní vykašlal její crush, že vlastně zjistila, že je to debil, všichni kolem jí to říkali, ale ona ho tak zbožňovala, že to všechno přehlížela, dokonce i fakt, že je na mizině. Což je docela unikátní věc, since she’s into money a lot. A ňák jsme se (zase) dostávali k tématu přátelé. Vlastně ještě předtím jsem jí říkal, jaký to bylo v kině. Jenom v krátkosti, nakonec jsem tam skončil sám s jedním dobrým známým, ostatní kromě snoubenky mi nijak nedali vědět, že nepřijdou. Řekl jsem jí, že ona je taky taková femme fatale. Cítím k ní rozhodně víc, než ona ke mně. Řekla, že má spoustu kamarádů-kluků, kteří jí mají rádi, ale ona je moc teda ne. Už jsem zapomněl proč, ale to není důležitý. Prej, že mě má aspoň ráda, což je samozřejmě skvělý. Dodala k tomu, že jsem její životní štěstí…

Než se dostanu k věci, něco vysvětlím. Dá se říct, že je to upovídaná holka. Někdy si ani neuvědomuje, co mluví. Už několikrát mi řekla, že mě miluje (opilá, střízlivá, na chatu, na živo; ale vždycky in English), jednou jsem se jí zeptal, jestli by se za mě opravdu vdala a ona na to, že jasně, že budem vychovávat naše hybridní děti, ona by se starala o domov a já o prachy. Prozradil jsem jí taky, že jsem ve Vietnamu všem členům rodiny (co se o to zajímali), že mám holku a že je to právě ona. Jí to vůbec ale nevadilo.

Za tu dobu, co se známe, jsem se naučil nebrat všechno, co říká, vážně. Sama tvrdí, že ví, že občas sama neví, co říká a proč. Přesto jejím tvrzením, že jsem její životní štěstí, jsem unešenej. Ještě víc, než když mi říká, how she loves me. Jakkoliv často si namlouvám, že to zas řekla jenom z upovídanosti, jsem z toho mimo. Protože tohle slovní spojení pro mě už fakt něco znamená. Víc, než miluju tě.

A nakonec; včera platila za pivo a víno ona a navíc mi vrátila stovku za cigára, co jsem jí před více než měsícem kupoval

Středa byl docela obyčejný den až do tý doby, než mi zavolal otec. Právě jsem skončil sbor na GyBotu a zastavil se pak v Andromedě před tím, než začne GUG přednáška na VŠE v 19.30. Zatím jsem si v „Áčku“ nic neobjednal, najednou mi zvoní mobil s ufounovským číslem, což znamená, že volá jeden z rodičů. Většinou to nezvedám, protože se vždycky ptaj, jestli už jsem doma nebo kde jsem. Tyvole; kdybych to nezvedl, byl by průser. Najednou mi otec oznamuje, že se jede do Vietnamu. OK a kdy — zítra. WTF??? V pátek jsem měl odehrát koncert se svou kapelou, měl jsem se vidět se snoubenkou, s Terezkou, Ariel a dalšíma kamarádama, opít se a v sobotu jsem měl jet na koncert s Myšákama??? Všechny koncerty byly naplánovaný dlouho dopředu a najednou jedeme do Vietnamu??? No… zíral jsem. Nevěděl jsem, co dělat. Táty se ptám, co to kurva má znamenat a proč jako takhle najednou?! Potom mi řekl, že si to tak přeje dědeček a ať dorazíme ASAP, no matter what and I don’t give a fuck. Né, takovým způsobem to určitě neřekl. Ale já jo. Bylo to moc, myslel jsem, že budu muset zavolat asi 187372143 lidem, že veškerý akce do příštího pátku rušim. Jdu z Andromedy a prvnímu člověkovi, co jsem zavolal, byla snoubenka. Samozřejmě. Už jsem docela umíral z toho, jak jsem jí neviděl přes 2 týdny. Kdybychom se v tuhle středu neviděli, už by to byly 4 týdny. Já bych to určitě přežil, ale nežil bych. Tohle rendez-vous (rande to nebylo a setkání zní blbě) mě hodně psychycky uklidnilo. Miluju jí!

Potom jsem s obavami zavolal Markovi z kapely, ale tenhle chlap je velkej pohodář a vzal to s klidem. Ani nevíte, jak mě to hrozně mrzelo, hrozně moc jsem se těšil, až budu stát na tom pódiu a dělat kouzla s baskytarou a přitom mě uviděj a poslechnou mí kamarádi. Tak nic, tak holt příště… Cestou za snoubenkou jsem volal Ivě a ta zněla víc zklamaně. Zcela chápu. Když člověk najednou něco zatrhne, samozřejmě to člověka zamrzí. Tak doufám, že se na mě nebudou příští zkoušku mračit.

Takže jsem vlastně volal jenom 3 lidem… uff. Ostatním, který považuju za velmi blízké, jsem napsal na Facebooku. Právě jsem v letadle do Hanoje, nebylo vůbec možný se zdržet na moskevský letišti, doufám, že až takovou závislost na FB nemám

Ráno jsem ještě musel obvolávat svou školu, abych se narychlo omluvil, taky jsem musel brnknout základce, kam chodí bratr. Ušil jsem si díry v kapsách na mých kalhotech. Jeli jsme ještě k novýmu domu, abychom otevřeli řemeslníkovi, který nám dělá první fázi kuchyně a hned potom na letiště. Dozvěděl jsem se, že máma nejede. Asi proto, že se musí doma v Praze musí starat o byznys. BTW, hrozně mě štve, že ke mně rodiče nejsou vždy upřímní, sou lakoničtí. Říkají mi jenom to, na co se zetpám. Teď když jsem tzv. dopělej, mi odpoví skoro na všechno, ale musím se jako nějakej zvěd vždycky ptát. Ale zpátky k věci. Naposledy jsem na letišti na cestu do Vietnamu jsem byl před čtyřmi roky a vzpomněl jsem si, jak jsem se bál, že se na těch letištích ztratím, že udělám nějakej průser. Teď mi to tu připadá jako kdybych byl na Hlavním nádraží. Velkej kluk ze mně je, vskutku Celou cestu letíme ruským Aeroflotem. Docela nice, myslel jsem, že jsme dohromady za letenky utratili zase něco kolem 30 000 Kč na osobu (včetně zpáteční) jako minule — letěli jsme dvěma různejma aerolinkama a přestupovali jsme třikrát (ve Frankfurtu, v Hongkongu a v Bangkoku. Thajský aerolinky měli nestravitelný jídlo!) — ale nakonec jsme za to dali jenom 17 500 na osobu a přestupovali jsme akorát v Moskvě.

Za tu dobu, co jsem tenhle text psal, jsme právě nad Kazachstánem (Džén dóbry, jagšemaš? Borat ftw) a dávaj nám občerstvení. Skvělý je, že mě táta už nezakazuje a nedržkuje za to, že si dám víno! Mají Chardonnay od J. P. Chernet. V takový malý, roztomilý láhvi. Duty free only. Musel jsem si ho schovat Och a angličtinu nám pouštěj britskou, splendid! Za týden mě máte zase zpátky doma v Praze, chao cac ban nhe!

P. S. Akorát nevím, jak to udělám s oblečením. Nemůžu se tam oblíkat jako na západě, jinak bych strhával moc velkou pozornost. Musím se oblíkat co nejvíc sockoidně, mít na sobě pantofle a jezdit na kole No, když budu mít furt s sebou zrcadlovku, moc mi to k sockovskýmu vzhledu nepomůže… hmm.

P. P. S. Jsem dojatej z pohledu na východ Slunce z letadla. Spíš si to nepamatuju, ale nikdy předtím jsem tenhle krásný úkaz neviděl

P. P. P. S. Good morning, Vietnam! Skvělej film btw. Rejžové pole všude, zanedbané silnice a provoz na způsob „kdo má hlučnější klakson, má přednost“. Vietnam

se jmenuje knížka, kterou právě čtu. Je to o firmě Zappos, která se stala natolik úspěšnou, že jí koupil v roce 2009 Amazon za více než 1 miliardu dolarů. A prodávala boty přes internet. Spíš je o tom, jak jí jeho CEO – Tony Hsieh – budoval a má být inspirací pro ostatní firmy, které chtějí být stejně „sexy“, úspěšné a profitující jako Zappos.

Toť velmi stručný popis knihy. O ní ale nechci psát. Právě jsem na 39. stránce a dozvěděl jsem se hezký věci o Tonyho dětství, jak si začal vydělávat svý první peníze, jak se prostudoval k Harvardu a hlavně – o jeho asijským životě v Americe. Ano, je to Asiat, to jméno mi taky nepřipadá vůbec asijský. Tchaj-wan ale patří nejspíš do Asie. Určitě

Týhle části jsem se dost věnoval, páč spoustu věcí, spoustu příběhů o jeho rodičích, jak ho vychovávali, u toho všeho jsem si říkal, že je to stejný jako u nás! Teda, teď to tak rozhodně nevypadá. Nejsem premiantem školy, nemám šanci (koneckonců ani ambice) jít na Harvard, nejsem typickej lvl: Asian. Ale svý dětství se ztotožňuje s tím Tonyho. Píše, že na rodinných setkání se rodiče vždy předháněli v tom, čí dítě je úspěšnější, že dítě asijských rodičů má být vlastně jejich triumfem, měřítkem úspěchu a podle toho nás taky vychovávají. Jsou přísní, požadují disciplínu,  těžkou práci a úspěch. Škola je vždy na prvním místě. Za to, že asijský dítě jde na Harvard, bylo mezi jejich rodiči nejvíc „bodů“. Znamená to, že místo „pane Hsieh“ budou lidi oslovovávat „doktore Hsieh“. Taky se prý museli výborně hrát na nějaký hudební nástroj (nejlépe nástroje). Tak zhruba popisoval Tony svůj rodinnej život.

Já to v dětství neměl moc rozdílný. Rodiče po mně určitě nechtěli, abych šel na nějakou Ivy League univerzitu, ale furt mě tlačili k tomu, abych se dostal na vysokou. Na základce jsem měl vždycky dobrý známky. V doporučujícím dopise na gymnázium mi dokonce třídní učitelka napsala, že jsem jedním z premiantů třídy. Škola znamenala všechno a já se divil, proč se mí spolužáci a kamarádi taky aspoň trochu nesnažej. Rodiče mi často taky zakazovali jít ven si s nima hrát, dokonce mě jednu dobu doma zamykali. To byla jejich velká chyba, protože jsem se takhle stal Forever Alone – kamarádi ze základky mě pomalu, ale jistě přestali někam zvát a když jsem měl příležitost jít ven, často se mi ani nechtělo, protože jsem byl zvyklej být doma. To se promítlo i do dob, kdy jsem chodil na gympl. Naštěstí se to teď tak ňák spravilo. No, prostě chtěli, abych byl ten „doktor Tran“, chápete. Čímž se velmi pravděpodobně nikdy nestanu. Sorry mámo a táto.

Mrzí mě, že mi už od dětství nedali do mých rukou nějaký hudební nástroj. Vždycky jsem o sobě věděl, že na hudbu mám vlohy. Vůbec nevím, po kom v rodině, ale na tom nezáleží. Mohl bych teď být na nějaký konzervatoři místo elektrotechnický průmyslovky. Na druhou stranu, ještě si furt pamatuju z rannýho dětství, kdy jsem ještě žil ve Vietnamu, že mi táta přivezl z Německa, kde chvíli žil, klávesy. Bohužel jsem se na nich nikdy nic nenaučil. Krásný je, že je furt má dědeček ve svým domě a ještě fungujou.

Fakt škoda. Mohl jsem být lvl: Asian na klavíře. Mohl jsem už dávno postovat na Youtube moje virtuosní videa a dostávat strašně moc lajků a strašně moc shlídnutí. Mám teď sice doma elektronickej klavír, ale bohužel mě to nebaví a nejde tolik, jako na kytaru nebo baskytaru. Postuju videa na Youtube, ale jsem jenom zrnko na pláži Youtube umělců a už vůbec nejsem v tý oblasti, kde se pohybujou lvl: Asians.

A jelikož žiju celý svý dětství v Praze (zpočátku v Brně, ale z toho si jenom pamatuju, že táta jel v červeným Žigulíku), tedy v ČR, a dodnes je tu synonymum pro Vietnamce trhovec (nelichotivě), nikdy jsem netoužil po tom se stát obchodníkem. Přirozeně (co to kecám – abych nebyl pro posměch ostatních) jsem nechtěl dělat to samý jako rodiče. Později se to spojilo i s dalšími druhy obchodu a vytvořil jsem si averzi k čemukoli, co zavánělo byznysem. Tudíž jsem se chtěl stát umělcem nebo astronautem, vrcholovým sportovcem, vědcem, prostě cokoliv, aby to nebylo hlavně o byznysu. Proto taky opravdu vydělávám až teď, když mi je skoro 20 a hádejte, jak – u rodičů v práci Život je ironie. Závidím Tonymu, že už na základce dokázal vymýšlet – ještě líp – realizovat svý nápady. Chápete, napadlo ho si vydělávat prodejem žížal a on to fakt udělal. Sice mu to nic nevydělalo, ale pokračoval dál, začal prodávat připínací placky s fotkou, kterou jim jeho zákazníci poslali a začal opravdu vydělávat. Na základce. To jsem lítal s kamarády venku (později byl izolovanej doma).

Tím ale vůbec nechci říkat, že jsem měl nespokojený dětství, naopak. Mám na to hezký vzpomínky. Lepší než z pubertálního období. Myslím si, že mě rodiče vychovali moc dobře. Sice si myslím, že jsem se vychoval sám, ale dali mi dobrý základ, jestli mi rozumíte. Všechno, co považuju za nedostatek, dotahuju teď, ale lepší později než-li nikdy.